ONE DIRECTION FAN FICTION

CHAPTER 4

NIALLŮV POHLED

Po tom co odešli Zayn a Louis do svého přechodného pokoje, jsem si šel i já lehnout. Ale asi po deseti minutách jsem uslyšel kroky.

"Halo?" řekl jsem tiše. "Kdo je tam?"

Nikdo nedpověděl, ale dveře se otevřely. Trochu jsem se začal bát, přece jenom nevěděl jsem kdo je to.

"Zayne," řekl jsem zmateně když jsem poznal jeho tvář. "Co tady děláš?"

Ten pořád neřekl ani slovo, ale k mému překvapení najednou vyskočil do mojí postele a vyhoupl se nade mě.

"Z-Zayne nech toho," dal jsem ruce na jeho boky, ale to ho jenom podpořilo, a začal líbat můj krk. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, ale nebylo to správné.

"Proč?" zašeptal dychtivě zatímco se dál věnoval mému krku a začal zajíždět rukou do mých kalhot.

"Nech toho," sundal jsem ho konečně ze sebe a on se na mě překvapeně podíval.

"Nelíbím se ti?" zeptal se ublíženě. "Nebo máš snad nikoho? Miluješ někoho jiného?"
"Ne, nic z toho ale toho nemusíš dělat," řekl jsem.

"Co?" podíval se na mě.

"Snažit se mi... zaplatit... tímhle," vydechl jsem.

Zayn sklopil hlavu. Hodnou chvíli byl tiche a najednou jsem uslyšel vzlyknutí.

"Promiň, omlouvám se," řekl skrz slzy.

"To nic," pohladil jsem ho po rameni ale on rychle vstal.

"Omlouvám se, jsem jenom ubohá nicka," vzlykl a utekl z pokoje.

Chtěl jsem na něj volat at se vrátí, ale nechtěl jsem vzbudit tetu nebo Louiho, tak jsem si dal mikinu a šel jsem za ním. Po tom co jsem zjistil že není v domě, jsem se se zděšením podíval na zahradu, kde naštěstí byl. S oddechem jsem šel teda za ním. Byl opřený o sloup a v třesoucí ruce držel cigaretu.

"Tady jsi," postavil jsem se vedle něj a dal jsem si ruce do kapes.

"Prosím nech mě ano? Jenom si půjdu vzít těch pár věcí a zmizím," potáhl si.

"Cože? Ne, nemusíš odcházet," svraštil jsem obočí. "Nezlobím se na tebe."

"Nezasloužím si aby jsi mi pomáhal, ty... jsi úžasný," vydechl a já s úsměvem sklonil hlavu. "Kéž bych byl lepší, kéž bych měl šanci..."
"Šanci na co?" podíval jsem se na něj.

"Ale nic," řekl tiše.

"Podívej. Já... chápu proč jsi to asi udělal, věř mi," dal jsem mu ruku na rameno. "Ale chci aby jsi věděl že tohle už dělat nemusíš."
"Myslel jsem že to musím udělat," řekl. "Tohle dělám už od svých 14."
"Od 14?" udivil jsem se.

"Jo, na ulici jsem od 15. Ale poprvé jsem se prodal těsně po svých 14. narozeinách," řekl.

"Jak jsi se... k tomu vlastně dostal?" zeptal jsem se opatrně.

"To je na dlouho," vydechl a znova si potáhl

"Já mám čas," pousmál jsem se.

On se na mě podíval a po chvíli se taky usmál. "Řeknu ti to."

"Dobře," řekl jsem a sedl jsem si s ním k zahradnímu stolku.

"Po tom co umřel můj otec, když mi bylo asi 5, se o mě starala matka. Ale ta to nezvládala, časem propadla alkoholu, vodila si do bytu různý chlapy, často mě bila a křičela na mě. Ikdyž jsem chodil do školy s modřinami, sociálka nás nikdy nevyšetřovala. Jsem si skoro jistý že matka spala s ředitelem. Párkrát byl u nás doma a strávili spoustu času v ložnici. Já...myslím že se to radši pokusím zkrátit," podíval se na mě a já kývl.

"Když jsem... když jsem měl 14, přišla ke mě, usmála se, pohladila mě po tváři a řekla 'Jsi vážně moc hezký kluk. Opravdu. Myslím že by jsi to měl využít'. Myslel jsem si že mě chce vzít na nějaký kasting do televize nebo tak něco, ale ona... ona mě vzala na ulici, a ... a... nutila mě... abych... abych" začal brečet a já ho rychle objal.

"Ššš, vybreč se," zašeptal jsem. "Ty za to nemůžeš. Ano?"

"Ale jo. Měl jsem té zmiji hned utéct. Měl jsem prostě utíkat a nezastavovat. Ale já jsem... já jsem se začal prodávat. O něco později jsem od ní utekl ale stejně jsem v tom pokračoval. Snažil jsem se něco najít. Umýval jsem podlahy, záchody... ale nikdy jsem nevydělal dost. Ocitl jsem se v začarovaném kruhu, ze kterého není cesta ven," vzlykla.

"Ale je," pokývl jsem a dal jsem mu pusu do vlasů. "Neměj strach. Já se o tebe postarám, jasné?"

"Nezasloužím si tě," řekl. "Nezasloužím si aby jsi tohle říkal. Měl jsem už dávno někde umřít. "

"To neříkej, slyšíš? ," donutil jsem ho podívat se na mě. Jeho oči byli plné slz, a díval se na mě s takovým smutkem že mě samému ukápla slza. "To už nikdy neříkej. Ty si zasloužíš všechno. Zasloužíš si všechno."
Pak najednou, z ničeho nic mě políbil. Byl to něžný, krásný polibek. Jeho rty byli tak jemné... Opětoval jsem jeho polibky, protože byli tak dokonalé, a cítil jsem uvnitř sebe takový hřejivý a lechtavý pocit, jakobych... jakobych se právě zamiloval. Přímo tam ,venku na zahradě. Po tom co se naše rty oddělily se na mě podíval a já se usmál, políbil jsem ho na čelo a znova jsem ho objal.

ZAYNŮV POHLED

Nikdy jsem necítil to co při Niallovi. Už od první chvíle. Svěřil jsem se mu s věcmi, které ví kromě něj jen Louis. Sice jsem mu o sobě neřekl všechno, ale tak nějak jsem si myslel, že na to bude ještě spousta času. A ten polibek. Páni. Byl to vážně ten nejrkásnější polibek co jsem kdy zažil. Jeho rty bych byl mohl líbat celé hodiny. A jeho objetí, tak pevné a něžné zároveň. Věděl jsem že jsem se určitě zamiloval. Ikdyž to zní trochu směsně. Porpvé v životě jsem se skutečně zamiloval.

"Můžu... můžu spát s tebou?" podíval jsem se na Nialla když jsme byli zpátky v domě. "V posteli," dodal jsem aby is nemyslel že chci na něj zase skočit.

"Jo," pokývl. "Jasně."

"Díky," usmál jsme se.

"Lehni si, já jsem hned zpátky," řekl Niall po tom co jsme přišli do jeho pokoje a někam odešel.

Já si teda lehl a čekal jsem až se Niall vrátí. Když si už taky lehnul, chvíli jsme se na sebe jenom dívali, oba jsme se báli udělat první krok. Nakonec jsem nabral odvahu a pomalu jsem si lehnul na jeho hruď. On mě začal vískat ve vlasech a objal mě. Cítil jsem se tak dobře, tak bezpečně, tak... milovaně.

Tu noc jsem usnul jako nemluvně a upřímně, ani jsme se nechtěl probudit. Bál jsem se že až se vzbudím, nebude to už pravda a budu zase zpátky... sám... na ulici.... čekající jen na konec...