ONE DIRECTION FAN FICTION

NIALLŮV POHLED

"Jste připravení?" zeptal jsem se Zayna a Louiho. Nastal den Zaynova propuštění z nemocnice. Ale ještě minimálně týden musel odpočívat a bylo jasné že to by na ulici nemohl.

"Jseš si tím jistý? Teda... ještě pořád to můžeš odvolat a my si poradíme," řekl Zayn.

"Nech toho, ano?" dotkl jsem se jemně jeho ramene a on se usmál. "Zůstanete u mě dokud to bude nutné. Řekl jsem vám že vám pomůžu. S bydlením, s práci, s čím bude třeba."

"Nechápu čím jsme si to zasloužili. Aby jsi se k nám choval tak hezky, aby jsi se o nás zajímal," řekl Zayn.

"Podívejte. Tohle už neřešte. Prostě půjdete se mnou ano? I Liam je vám ochotný pomoct, už se ptal u sebe v práci, možná by se pro vás něco našlo," řekl jsem povzbudivě.

"Pořád nechápu proč tohle pro nás děláš," řekl Zayn. "Myslím že ti do nikdy nedokážu splatit. Zachránil jsi mi život už jednou, a pořád v tom pokračuješ."
"Už jsem vám říkal, že mi nic nedlužíte, jasné?" usmál jsem se.

Zayn jenom nesměle pokývl.

"Vážím si toho že se o Zayna postaráš, teď když potřebuje aby se o něj někdo postaral, ale já se vrátím tam kde jsem byl doteď. Já nepotřebuju ochranu, svůj život, svůj život už stejně ztrácím a je pro mě pozdě," řekl Louis.

"Na co je pozdě? Proč tohle říkáš? Ty máš pořád stejnou šanci na to začít nový, lepší život, věř mi," dal jsem mu ruku na rameno.

"Jestli i přijmu tvoji... nabídku, tak s tím že se budu sám o Zayna starat dokud se úplně nezotaví a budu ti platit za ubytování a stravu..." řekl Louis.

"Čím?" podíval jsem se na něj.

On sklonil hlavu.

"Loui. Slibuju že se postrám o to aby jsi ty i Zayn začali zase vážit sami sebe. Jste stejně dobří, možná i lepší než jiní lidi. A nezasloužíte si zbytek života strávit někde na ulici. Sice vás skoro neznám, ale vím že jste určitě dobří kluci a někdy si svůj osud zkrátka nemůžeme ovlivnit. Někdo má holt v životě štěstí, někdo ne. Ale každý můžeme svou smůlu alespon trochu ovlivnit, a zařídit si život takový jaký ho chceme," řekl jsem. "A teď už pojdte. Nebudu poslouchat žádné další výmluvy.

Zayn se jenom tiše zasmál a pak jsme sešli dolů k autu za Liamem, který nás odvezl domů.

ZAYNŮV POHLED

"Takže... ty bydlíš s tvojí tetou?" zeptal jsem se Nialla, který seděl vedle mě na zadním sedadle.

"Jo, mí rodiče bydlí v Irsku, a já chtěl zůstat tady," pousmál se.

"Chybí ti že?" podíval jsem se na něj.

"Jasně že mi chybí," pokývl. "Ale... jsem rád že jsem zůstal," usmál se na mě a já sklonil stydlivě hlavu. Vážně se mi dostával pod kůži.

"A... máš nějakou přítelykni?" zeptal se Louis zepředu.

"Ne, já... jsem gay," řekl.

Já se snažil skrýt svoje nadšení.

"A jediný vážný vztah jsem měl s Harrym, Liamovým nevlastním bratrem," podíval se na Liama.

"Jo, Harry zjistil že je bi asi před 2 lety a dlouho byl do Nialla zamilovaný ale chodili spolu jenom krátce, ikdyž Harry... se z toho pořád ještě nedostatl," řekl Liam.

"No jo, rozchody jsou někdy na hovno," řekl Louis.

"Jo... ehm... myslím že se vám u nás bude líbit. Teta má velký dům se zahradou, je to na kraji města a je to tam vážně moc hezký," usmál se Niall.

Já se jenom musel na něj tupě usmívat. Nemohl jsem přespat. Bylo na něm něco, co jsem nedokázal vysvětlit, ale už v tu chvíli jsem k němu cítil něco opravdového...

"Kde vlastně pracuje tvoje teta?"zeptal se Louis.

"Ona dělá různé výrobky, taky maluje, občas vyučuje v umělecké škole, já ji občas pomůžu ale dálkově studuju a snažím se něco si přivydělat. Naše rodina, teda moje teta a moje máma zdědili před třemi lety velké dědictví po dědovi takže se s penězi moc nemusí trápit, vlastně nikdy, protože měli vždycky spoustu peněz a majetků, ale já nechci být odkázaný jenom na to," řekl Niall.

"A ty jsi zdravotník Liame?" zeptal se ho Zayn.

"Jo, ale částečně pracuju i ve firmě co Niall, myslím že by jste tam mohli něco sehnat. Asi by to nebylo za moc peněz, ale určitě lepší než nic ne?" pousmál se.

"Jo, ale... já i Louis nemáme ani střední," řekl Zayn zahanbeně.

"No.. myslím že by se to snad dalo nějak vyřešit," řekl Liam.

"A zatím můžete pomáhat tetě a já... budu mít alespoň víc času na učení," pousmál se Niall.

"Vážně ještě jednou díky," vzal jsem váhavě jeho ruku.

"Nemáš zač," stiskl ji.

"Ehm," zakašlal Louis po chvíli trapného ticha a Niall k mé nemilosti sundal svou ruku z té mojí. "Už tam budem?"

"Jo, už jsme skoro tam," řekl Niall tak nějak nervozně. Já, jsem se mu snažil ani moc nedívat do očí, protože jsme se bál že zčervenám jak rajče.

Když jsme vešli do domu, byl jsem až oslněný tou krásou. Ne, že by to byl přímo palác, ale pro mě byl. Roky jsem taky vyrůstal na ulici nebo v nějakých špinavých, tzv. bytech. Dům byl vážně velký a útulně i vkusně zařízený. Jeho teta měla určitě vážně cit pro krásu a umění.

"Tady jste!" přišla k nám najednou s úsměvem postarší paní.

"Teto," usmál se Niall a dal jí pusu na tvář. "Tohle jsou Zayn a Louis," podíval se na nás.

"Takoví fešáci," zasmála se lehce a pak mě i Louis pevně objala a dala nám jednu, nebo dvě, no možná tři pusy na tvář.

"Rádi vás poznáváme," usmál jsem se. "Vážně jsme vám moc vděční že tu můžeme na čas zůstat."

"Jistě. Můžete mi klidně říkat Livia," řekla jako samozřejmost a dala ruce okolo Louiho. "Udělala jsem nějaké sušenky, chcete?"

"Ano madam," řekl Louis s úsměvem.

"Co jsem říkala?" podívala se na něj Livia.

"Ano, Livio," zasmál se Louis lehce.

"To už je lepší," řekla. "Nesnáším když mi někdo říká madam, připadám si jako stařena, a už vůbec ne když mi tak řeknou takoví krásní hoši."

Já se jenom pousmál a v hlavě jsem přemýšlel jestli vůbec ví, co jsme vlastně zač.

"Ehm, za chvíli tobě i Louimu ukážu váš pokoj," dal mi najednou Niall ruku na rameno.

"Díky," usmál jsme se na něj.

"Není zač," řekl jemně a my se na chvíli zase zahleděli do očí toho druhého, dokud na nás Livia nezavolala ať si pospíšíme, nebo Louis sní všechny sušenky. Se smíchem jsme teda šli za nimi.