ONE DIRECTION FAN FICTION

NIALLŮV POHLED

Když mi Liam zavolal že je Harry v nemocnici protože si podřezal žíly, hned jsem utíkal do nemocnice. Nemohl jsem ale najít Zayna, a to mi dělalo starosti. Vůbec jsem nechápal kam zmizel. Ikdyž když jsem viděl výraz své matky, došlo mi že mu určitě musela říct něco odporného. Měl jsem svou mámu rád ale někdy jsem ji nesnášel.

"Harry? Jak se máš?" zeptal jsem se ho když jsem stál u jeho postele.

"Nialle," pousmál se, ikdyž vypadal slabě. "Jsi tady."

"Proč jsi to udělal?" řekl jsem. "Co sis myslel."

Harry neodpověděl.

"No, hlavní je že jsi už v pořádku," stiskl jsem jeho ruku. "Víš prosím kde je Zayn? Nikde ho nemůžu najít. Mám o něj strach"

"Nevím," řekl.

"Prominte, vy jste Niall Horan?" oslovila mě najednou sestřička.

"Ano," kývl jsem.

"Jeden muž vám tu nechal tohle," dala mi do ruky list.

"N-nevíte kde je teď?" řekl jsem když jsem uviděl že je to od Zayna.

"Nevím, přijel sem sanitkou spolu s dalším mužem a když jsme pacienta převzali, odešli pryč," řekla.

"Dobře, d-děkuju," řekl jsem a třesoucíma rukama jsem vzal do ruky papír a začal jsem číst.

Lásko moje,

promiň že jsem odešel a nedal jsem ti vědět. Ani jsem se s tebou nerozloučil. Ale po tom co mi řekla tvoje matka, že ví co jsem zač protože jí to řekl Harry, asi byl v tu chvíli opilý, musel jsem jít za ním. Pokusil se o sebevraždu. Naštěstí jsme s Louim přišly včas a vážně doufám že bude v pořádku. Prosím, z ničeho ho neobviňuj, prostě tě miluje. Po tom co mi tvoje matka řekla, s jakým opovržením se na mě dívala jsem si uvědomil že nemůžeme být spolu. Chci být s tebou, strašně moc, ale ne za cenu že budeš trpět. Měl jsi být s někým kdo je tě hoden a ne s někým jako jsem já. Tu noc co jsme byli spolu nikdy nezapomenu. Nikdy tě nepřestanu milovat Nialle, zlato. Nikdy. Ale ty jdi prosím dál. Vím že se z toho časem dostaneš a zamiluješ se do hodnýho kluka, který tě bude taky milovat. Alespoň z části tak jak moc tě miluju já. Budeš mi chybět.

Sbohem, Zayn

Když jsem celý v slzách dočetl dopis vzteky jsem ho hodil na zem.

"Co jsi to udělal!" zakřičel jsem na Harryho.

"C-co?" podíval se na mě zmateně.

"Zayn odešel kvůli tobě! Kvůli tomu co jsi řekl mé matce, proč jsi to sakra udělal?" dál jsem zoufale brečel.

"J-já jsem byl tehdy opilý. Nevím proč jsem to vlastně udělal, j-já omlouvám se ti," řekl.

"Díky ale to mi teď nepomůže. Musím ho najít. Tebe ani mou matku tnechci ani vidět," řekl jsem ještě a ignoroval jsem Harryho volání.

"Nialle? Kam to jdeš?" zastavil mě Liam.

"Pryč odsud. Musím najít Zayna," řekl jsem.

"On odešel?" zeptal se udiveně.

"Ano, odešel," utřel jsem si slzy. "Kvůli tvému bráchovi a mojí matce."

"Nialle, počkej," chytil mě za rameno.

"Pusť mě," odstrčil jsem ho. "Jdi za Harrym, já jdu najít Zayna."

ZAYNŮV POHLED

"Je to vážně dobrý nápad?" zeptal se mě Louis.

"Nevím," vzlykl jsem. Pořád jsem nedokázal přestat brečet.

"Ještě máme čas vrátit se, prosím, alespon ty, nemůžeš ho ztratit," dal mi ruku na rameno. "Nemůžeš."

"Nemám na vybranou," řekl jsem slabě. "Bude mu beze mě líp."

"To je kravina," zakrtouil hlavou. "Vy dva se milujete."

"Miluju ho víc než cokoliv na světě, a proto ho nechám jít, at je štastný," sklonil jsem hlavu.

"Copak nechápeš že bez tebe nebude štastný? Stejně tak ty bez něho," řekl.

"Loui, prosím," svezl jsem se na zem a dal jsem si hlavu do dlaní. "Nech mě. Už nic neříkej. Prosím."

"Zayne, nemůžeš se vzdát toho nejlepšího co tě v životě potkalo," řekl.

"Musím to udělat, musím," řekl jsem.

"Nemusíš, slyší mě?" sedl si vedle mě a hladl mě po vlasech."Poslechni mě a vratme se zpátky."

"Ne," vzlykl jsem. "Jestli chceš vrat se, ale já ne," začal jsem brečet ještě víc.

"Niall tě určitě bude hledat," řekl.

"Neříkej už jeho jméno, prosím tě," začal jsem brečet ještě víc.

"No tak, Zayne, nemůžu se na to dívat. Jak se ničíš," řekl zoufale.

"Tak jdi, nech mě tady, třeba budu mít štěstí a umřu," řekl jsem.

"Tohle už neříkej, jasný? Vždycky když jsem měl takové řeči, jsi mě donutil dívat se dopředu a myslet pozitivně, i tehdy když jsem byl na dně. Takže tě v tom rozhodně nenechám. My dva jsme přece bráchové, ne? Máme jeden druhého," řekl jsem.

"Já vím," stiskl jsem jeho ruku. "Prosím, pojďme odsud."

"Ale kam?" řekl jsem.

"Nevím, co nejdál," řekl jsem.

Nakonec jsme se vrátili na místo kde jsme nějaký čas žili. Byli tam jenom matrace a nějaké staré deky. Lehl jsem si na jednu matraci, Louis mě přikryl a lehl si vedle mě. Hladil mě po vlasech a já jenom dál brečel. Chtělo se mi hned na místě umřít, doslova jsem cítil jak mi puká srdce. Ale musel jsem to duělat. Nemohl jsem dovolit aby Niall ztrácel svůj život s nulou jako jsem já. Věděl jsem že ho to bolí stejně jako mě a věděl jsem že bude trpět ale doufal jsem že časem se s tím smíří a potká někoho koho bude milovat, kdo si ho zaslouží. Já mezitím plánoval... ani nevím co. Asi jenom čekat na konec.

NIALLŮV POHLED

Když jsme Zayna nikde nenašel, vrátil jsem se do svého domu a první co jsem udělal bylo že jsem poslal své rodiče pryč. Ani jsem matku nenechal aby cokoliv řekla. Prostě jsem řekl at jdou pryč, zamknul jsem se v ložnici a celou noc jsem probrečel, myslíc na to kde je asi Zayn, jestli je v pořádku, a jestli ho ještě někdy uvidím. Věděl jsem že kdyby ne, zemřel bych. Opravdu bych zemřel. Bez něj bych ztratil smysl života. Protože pro mě znamenal všechno. Před ním jsem jenom tak přežíval, ale s ním jsem měl pocit že opravdu žiju. Že mám někoho, s kým chci strávit každý den, každou hodinu, každou sekundu svého života. Bez něj jsem nebyl nic.