ONE DIRECTION FAN FICTION

"Tví rodiče zemřeli," řekl mladý policitsta.

"Cože?" vykřikl jsem zděšeně.

"Měli autonehodu, kterou naneštěstí nepřežili," dal mi ruku na rameno.

"To nemůže být pravda! Mami!" padl jsem s výkřikem na kolena a rozbrečel jsem se.

"Chlapče, všechno bude v pořádku. Slibuju," řekl policista a já ho rychle objal.

"Prosím. Chci svoje rodiče," opakoval jsem dokola.

V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

"Posbírej si ty hadry sakra!" vtrhla do mého pokoje moje pěstounka Diane.

"Na co? Stejně si peru sám! Proč lezeš do mého pokoje!" složil jsem si ruce na prsou.

"Chlapečku, dokud žiješ v mém domě, budeš mě poslouchat, jasné?" řekla Diane.

"Poslouchal jsem vás už dost dlouho. Jsem už dospělý a brzo odsud vypadnu!" křikl jsem.

"Tak to doufám. Nemysli si že si tady budeš válet šunky a mít se tady jako král,"

"Aha. Jako král. Od chvíle co jsem sem přišel jsem vám dělal otroka. Pořád na mě jenom ječíte, ponižujete mě a chováte se ke mě jako k poslednímu psovi! Vzali jste si mě sem jenom aby jste za mě dostávaly peníze, ale ty už asi nebudou chodit co? Škola se mi už končí, a vy za mě nedostate ani cent," řekl jsem.

"Na mě si laskavě nevyskakuj, ty smrade. Než abys byl vděčný, budeš mít ještě blbé kecy?" složila si vytočeně ruce v bok. "Posbírej to!" práskla dveřmi.

"Jdi někam," řekl jsem tiše a převalil jsem se na bok. Vytáhl jsem z kapsy mobil, a uviděl jsem že mi před chvilkou přišla zpráva od Nialla, mého nejlepšího a dost možná jediného opravdového kamaráda.

-Kámo co děláš?

Ale nic. Znova jsem se pohádal s tou harpií.

-To je blbý. Už abys byl odtud pryč co?

To si piš. Den, kdy odsud konečně odejdu, bude ten nejlepší v mém životě.

-Věřím. Nechceš jít ven?

Nechce se mi. Ale ani tady nechci zůstat. Můžu se u tebe stavit?

-Fajn.

Tak za deset minut u tebe.

-OK. Mám tady chipsy :D

Zasmál jsem se. Niall a jeho jídlo. Oblékl jsem si mikinu a sešel jsem schody dolů.

"Kam jako jdeš?" slyšel jsem z kuchyně Diane.

"Třeba do hajzlu," zasyčel jsem a zabouchl za sebou dveře.

"Čau!" objal mě Niall když jsem zazvonil u jejich dveří.

"Ahoj," usmál jsem se.

"Kde jsou rodiče? Nemají tady auto," řekl jsem.

"Jo. Jeli za tetou. Přijedou až ráno," zasmál se Niall.

"Tak to máš dobrý. Taky bych bral pár hodin klidu od té odporné... Ale tví rodiče jsou stejně v pohodě. Taky bych chtěl mít rodinu jako ty," sklopil jsem zrak.

Niall mě poplácal po rameni. "Hej. Nepropadej smutným myšlenkám. Radši pojď, za chvíli začne zápas,"

"Víš že fotbal mě nijak extra nebaví," pohodil jsem znudeně hlavou. "Ale no tak. Hraje Doncaster proti Newcastlu. Jestli vyhraje Newcastle, budu moct rýpat do Louiho," zasmál se.

"Fajn. Ale pak něco vyberu já," sedl jsem si na sedačku.

"Klidně," řekl Niall a šel pro něco do kuchyně.

Povzdychl jsem si. "Už to začíná!" zavolal jsem.

"Kurva!" ozvalo se z kuchyně, ze které vyběhl Niall, se dvěma balíčky brambůrek a balíčkem plechovek Red bullu.

"Klid. Na začátku nikdy nic není," opřel jsem si hlavu rukou.

"To je fuk," řekl Niall udýchaně a sedl si vedle mě.

Musel jsem se zasmát, když rychle nahmatal ovladač a bez toho aby odlepil oči od obrazovky, zesílil televizi.

***

"Chceš tady přespat?" zeptal se mě najednou Niall.

"Jo, díky," usmál jsem se nesměle.

"Dáš vědět Diane?" zeptal se Niall.

"Na co. I kdyby jí někdo zavolal že ležím v márnici, ani by nehnula brvou," řekl jsem.

Niall krátce kývl. "To si nezasloužíš."

"Co?" svraštil jsem obočí.

"Aby se k tobě takhle chovala," podíval se na mě Niall smutně.

"Hele, už jenom pár měsíců a škola skončí. Najdu si pořádnou práci a najdu si něco na bydlení. Až dostuduju a přestanou jí chodit šeky, vykopne mě z domu," řekl jsem.

"Neboj se. Pomůžu ti," dal ruku na moje rameno. Nevím proč ale zachvěl jsem se nad jeho dotekem.

"Díky," usmál jsem se. "Ale nechci být zase pro někoho přítěž."

"Pro mě nikdy nebudeš... přítěž. Jsi můj... nejlepší kamarád," řekl jemně.

"Kamarádi až do smrti," zasmál jsem se.

***

"Nezdá se ti, že je tady nějak zima?" zeptal se Niall, když jsme si šli lehnout.

"Před chvíli začalo sněžit. Už je sice březen, ale venku to jaro moc nepřipomíná," podíval jsem se z okna.

Niall se převlékl do kalhot, a trika.

"Chceš půjčit nějaké oblečení?" zeptal se.

"Jo," usmál jsem se. Niall mi hodil tepláky a mikinu.

"Víš, nějak se mi nechce spát," řekl najednou Niall.

"Jestli chceš tak jdi zpátky dolů, ale já jsem fakt unavený?" zívl jsem potichu.

"Asi vážně půjdu na chvilku na telku. Tak dobrou," řekl a zhashl světlo.

"Dobrou," řekl jsem a lehl si na kraj Niallovi postele, čelem ke zdi.

Nevím proč, ale pořád jsem nemohl usnout. Když už jsem na chvíli usnul, zase jsem se probudil. Povzdychl jsem si, a přitáhl jsem si deku výš. Vlastně jsem si ji celou zabral pro sebe.

Kolem jedné v noci jsem uslyšel kroky, a následně tiché zavření dveří. Snažil jsem se dělat že spím, protože jak znám Nialla, pořád by mě zpovídal proč nemůžu usnout. Slyšel jsem Niallovi dlouhé kroky, hlasitý dech a jak si co nejtišeji lehl. Opatrně si přitáhl kus deky k sobě a přitom se ujistil že já jsem pořád v teple. Pak mě obejmul. Nevěnoval jsem tomu pozornost, věděl jsem že je ten typ, který se ve spánku tulí ke všem a ke všemu. Jeho obličej byl těsně u toho mého, a já cítil jeho horký dech na mém krku. Polkl jsem. Myslím, že si uvědomil že jsem vzhůru a odtáhl se. Tiše si povzdychl a otočil se zády ke mě. Po chvilce jsem se na něj otočil, ale vůbec se nehýbal. Otočil jsem teda zpátky a zavřel jsem oči.

CHAPTER 2

Ráno jsem se probudil do velmi chladného rána. Protřel jsem si oči, a sedl jsem si. Niall v pokoji nebyl. Podíval jsem se na budík, ukazoval 8:30.

"Nialle, jsi v koupelně?" zaťukal jsem na dveře koupelny. Nedostal jsem žádnou odpověd, tak jsem vešel. Chvíli nato jsem uslyšel že někdo vešel do pokoje a tak jsem otevřel dveře."Ahoj," usmál jsem se na Nialla.

"Uh, ahoj," řekl Niall se sklopeným zrakem.

"Neboj, už vypadnu," zasmál jsem se.

"Ne, nespěchej. Rodiče volali že se zdrží," řekl Niall.

Já jenom kývl. "Podáš mi prosím oblečení?" řekl jsem.

"J-jo," řekl Niall tiše a podal mi hromádku oblečení, kterou jsem včera položil na židli.

"Díky," řekl jsem a přivřel jsem dveře. 
***
"Kde jsi byl?" zeptala se mě naštvaně Diane.
"Co tě to zajímá?" odsekl jsem.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš. Co si o sobě myslíš?" zaječela.
"Laskavě mi dej pokoj. Už jenom tři měsíce, a zbavíš se mě," začal jsem stoupat nahoru po schodech.
"Už se nemůžu dočkat," řekla Diane.
"Věř mi že já taky," usmál jsem se falešně a rychle jsem se zavřel do pokoje.
Tak moc ji nesnáším. Když si mě s jejím bývalým manželem před 6 lety osvojila, myslel jsem že možná budu mít novou rodinu, že budu štastný, ale to ne. Místo toho jsem se dostal do rukou odporné zmije a kreténa, který naštěstí před 2 lety odešel. Starali se ještě o další tři děti, ale všichni už odešli. Občas mám chut to celé skončit. Prostě si vzít do ruky nůž a přiložit ji k zápěstí. Ale ne. Nějak jsem se naučil dívat se do budoucna. Jediné věci které mě drží nad vodou jsou že se snad někdy dostanu z tohoto proklatého domu, že si najdu dobrou práci a Niall, který je můj jediný přítel.
***
"Ahoj," usmál jsem se na Nialla, když jsem ho další den potkal na školní chodbě.
"Ahoj," řekl nervozně. Nevím proč ale od sobotní noci, se choval divně. Možná že se bál že si o něm myslím něco divného, když mě v noci obejmul.
"Je ti něco? Od včera se chováš nějak zvláštně, odtažitě," podíval jsem se na něj smutně.
"Ne, nic mi není," usmál se.
"Já..." nedokončil jsem to, protože mě přerušil zvonek.
"Promluvíme si po škole?" řekl jsem mu rychle, protože lidi se začali tlačit do tříd.
"Fajn," řekl Niall, a odešel druhým směrem do své třídy.
***
"Tak. Řekneš mi prosím, co se děje?" zeptal jsem se Nialla, když jsme si sedli na lavičku před školou.
"Už jsem ti řekl že nic. Proč by mělo?" řekl Niall.
"Nevím. Chováš se zvláštně. Jsi hrozně tichý, sotva na mě promluvíš, ani se na mě nepodíváš," 
 "To není pravda," zakroutil hlavou.
"Jestli jsem tě něčím naštval, tak mi to řekni," stiskl jsem mu rameno.
"Ne, ničím jsi mě nenaštval," setřásl mou ruku z jeho ramene.
"Ale... Vždyt vidím že..." řekl jsem tiše.
 "Že co?" vykřikl najednou Zayn. "Co jako vidíš? Jestli ti připadám tak otravný, tak odejdu! Vidíš už jdu! Sbohem," řekl a rychle odešel pryč.
"Nialle, počkej," zavolal jsem na něj, ale on se ani neohlédl.
Co se to s ním děje?

CHAPTER 3

Po tom před školou jsem s Niallem nemluvil. Byli to sice jenom dva dny, ale už teď mi chyběl. Vždycky když se naše pohledy setkali, jenom sklonil hlavu, nebo odešel pryč. Fakt jsem se cítil mizerně. Neměl jsem nikoho. Jakoby to nestačilo, Dianenin nový přítel, nějaký vypatlanec, byl v domě pečený vařený.

"Čau," řekl hlasitě když jsem přišel. Hned bylo jasné že je opilý.

"Nazdar," odsekl jsem.

"Laskavě s ním tak nemluv," řekla Diane.

"Co jsem zase řekl?" podíval jsem se na ni vytočeně.

"Víš co? Radši vypadni nahoru," řekla otráveně Diane.

"S radostí," usmál jsem se a rychle jsem se zamčel do svého pokoje.

Už byl večer, snažil jsem se učit, ale hlasitá televize a smích z dola mě pořáděl vyváděli z koncetrace.

"Dementi," zasyčel jsem naštvaně.

Najednou jsem uslyšel kroky

"Otevři!" zabouchala Diane na dveře,

"Dej mi pokoj!" zakřičel jsem.

"Okamžitě otevři!" zaječela Diane.

"Vyliž si!" zařval jsem.

"Otevři, ty parchante!" zařval opilecky její milenec.

"Jděte oba do prdele!"

"Ty zmetku. Až ty dveře otevřu, tak uvidíš," zaječel vytočeně.

Musím přiznat že v té chvíli se mě zmocnil strach.

"Vypadněte od těch dveří!" zaječel jsem.

"Tak je už otevři, kurva!" mlátil dál do dveří.

Zůstal jsem ticho a stouplnul jsem si.

"Běž pro něco kotě. Až se tam dostanu, tak mu naložím tolik, že si to bude pamatovat do konce svého života. Jestli se dožije rána," řekl.

"Dobře. I já si s ním vyřídím účty. Smradem jedním," řekla Diane a asi šla dolů.

Tep se mi zvyšoval, pokaždé když narazili do dveří. Už jsem radši na nic nečekal, rychle jsem se natáhl pro batoh, dal jsem do něj mobil a peníze které jsem si vydělal a otevřel jsem okno. Dolů to nebylo až tak vysoko. Sice jsem se výšek bál, ale už párkrát jsem se k tomu musel uchýlit. Zhluboka jsem se nadechl a nějakým způsobem jsem se dostal před dům. Radši jsem se ani neohlédl a začal jsem utíkat pryč. Utíkal jsem a utíkal, až jsem se najednou ocitl před Niallovým domem.

Váhal jsem, jestli mám zazvonit. S Niallem jsme se v tu chvíli nebavili, ale byl to můj nejlepší kamarád a nevěděl jsem kam jinam mám jít. Když jsem se rozlédl kolem, byla už tma, nikde nikdo. Nakonec jsem se přinutil jít ke dveřím a zaklepal jsem na ně. Zanedlouho mi otevřela Niallova matka.

"Zayne," usmála se. "Tak pozdě?" prohlédla si mě od hlavy k patě. "Je ti něco?" zeptala se, když si všimla že mám v očích slzy a celý se třesu.

"Ne, jenom je zima. Můžu dál?" řekl jsem.

"Jistě," rozevřela dveře. "Zase jsi se pohádal s matkou?"

"Ona není moje matka," řekl jsem chladně.

"Dobře. Vím, že spolu nevycházíte. Klidně jdi za Niallem a jestli chceš klidně tady dneska přespi," řekla.

"Děkuju vám," pousmál jsem se a vyrazil jsem k Niallovu pokoji. Před jeho dveřmi jsem se zastavil. Nevěděl jsem jestli mě u nich vůbec nechá, asi na mě byl pořád naštvaný. Nabral jsem odvahu a zaťukal jsem.

"Co?" ozval se Niallův hlas.

Pomalu jsem otevřel dveře. "Ahoj," řekl jsem tiše.

"Zayne, co tu děláš?" řekl překvapivě milým hlasem.

"Já už nemůžu. Nevydžím to tam," zlomil se mi najednou hlas a rozběhl jsem se mu do náruče.

"Ššš," šeptal Niall, zatímco mě pevně objímal a hladil mě po vlasech. "Bude to dobré."

"Nic nebude dobré, dokud budu muset žít pod jednou střechou s tou odpornou hyenou," řekl jsem mezi vzlyky.

"Tak zůstaň tady," řekl Niall.

"Díky, ale myslím že jedna noc mi nepomůže," utřel jsem si nos.

"Já myslím, nastěhuj se sem."