ONE DIRECTION FAN FICTION

(O TÝDEN POZDĚJI)

NIALLŮV POHLED

"Zayne?" zvedl jsem překvapeně v půl dvanácté v noci telefon

"Nialle. Promiň, ale myslím že zítra nepřijdu," slyšel jsem jeho zrychlený dech.

"Proč? Stalo se něco?" zeptal jsem se vystrašeně.

"Náš byt vyhořel," vzlykl zoufale.

"Cože? Jak se to stalo?"

"To se ještě neví. Ten požár zasáhl náš a vedlejší byt. Skoro všechno je zničené. Nevím co budeme dělat. Dnes přespíme u Liamovovy přítelkyně ale pak nevím. Nejhorší je že nejsme pojištění," řekl.

"To je hrozné. Můžu nějak pomoct?"

"Ne, ale moc si toho vážím. Jdu zjistit podrobnosti."

"Jasně. Nezdržuj se se mnou. Zítra mi prosím zavolej ano?"

"Slibuju. Ahoj," vydechl ještě a já pak zavěsil.

Cítil jsem se strašně. Dokázal jsem si představit jak zoufale a vystrašeně se musel cítit. Věděl jsem že jeho rodina je daleko a jenom jsem doufal že to celé nějak dobře dopadne.

ZAYNŮV POHLED

"Co teď budeme dělat?" utřel jsem slzy zatímco jsem seděl v klubíčku na zemi vedle Liama, který mě povzbudivě držel okolo ramen.

"Nevím," povzdechl si. "Soph mě tady nechá bydlet, no, vždyť jsem se sem chtěl stejně nastěhovat už dávno, ale sám vidíš že je to tady hodně malé..."

"Chápu," pousmál se. "Neboj, co nejdřív vypadnu."

"Ne, dokud si něco nenajdeš samozřejmě tady můžeš zůstat. Myslíš si snad že by jsme tě vyhodili na ulici?"

"Alespoň že se z bytu zachránili alespoň nějaké věci," řekl jsem.

"Jo, ikdyž moc jich není," podívali jsme se oba na krabici se zachráněnýma věcma. Vážně jsem nevěděl co si počnu.

"Myslím že půjdu do práce. Sice jsem tam původně nechtěl jít protože jsem myslel že to nezvládnu ale alespoň se pokusím přijít na jiné myšlenky," řekl jsem.

"Fajn," stiskl mi koleno a pak vstal.

Já tam ještě chvíli zůstal sedět než jsem zvedl telefon a zavolal jsem Niallovi.

***

"Ahoj," podíval se na mě lítostivě.

"Ahoj," snažil jsem se usmát.

"Pojď dál," pozval mě dál.

"Děkuju," řekl jsem tiše a sedl jsem si na kraj pohovky.

"Tak jak to vypadá? Už zjistili co to způsobilo?" zeptal se.

"Ne, ještě ne. Ale je jasné že žít se tam nedá," pousmál jsem se. "Liam může žít u svojí holky ale já... nemám tak trochu kam jít."

"Vážně nemáš nikoho u koho bys mohl zůstat?" zeptal se.

"Ne, nemyslím si že by mě někdo u sebe nechal bydlet," promnul jsem si oči.

"Jestli chceš... mohl bys zůstat tady... alespoň na chvíli než si najdeš něco jiného," řekl po chvíli.

"Co?" podíval jsem se na něj překvapeně.

"Jo, jestli chceš," řekl. "Alespoň bys nemusel platit nájem a i já ti můžu srazit mzdu," zasmál se jemně.

Taky jsem se zasmál. V té chvíli jsem smích opravdu potřeboval. "Myslíš to vážně?"

"Jo, myslím. Vím že se známe jenom několik dní ale myslím že se z nás stali přátelé ne? A děcka tě zbožňují," řekl.

"Můžu tě obejmout?" zeptal jsem se nesměle.

Niall nic neřekl jenom přistoupil blíž ke mě a já ho pevně objal. Cítit ho při sobě byl vážně skvělý pocit. Mohl bych tak zůstat ještě dlouho, ale pak jsem si uvědomil že už je to Niallovi možná nepříjemné, tak jsem se od něj odtáhl.

"Ani nevím jak ti mám poděkovat," usmál jsem se.

"Neděkuj mi. I ty jsi mi přece pomohl ne?"

"Ještě jednou díky," stiskl jsem jeho ruku a opět jsem se zadíval do těch jeho očí. Do těch očí které jsem nemohl spustit z hlavy.

NIALLŮV POHLED

"Takže kde budu spát? Tady na pohovce?" zeptal se večer Zayn.

"Ehm, jo," řekl jsem. "Ale je to dost nepohodlné. Jestli chceš, můžeš spát se mnou, teda... mám dost velkou postel, v pohodě se tam oba vlezeme," doufal jsem že jsem se nečervenal.

"Tak...jo," usmál se. "Jdu si dát rychlou sprchu a pak si půjdu lehnout," řekl.

"Dobře," řekl jsem.

"Víš..." zastavil se ještě. "Je mi to hrozně trapné, ale nemohl by jsi mi půjčit nějaké oblečení?"

"Jasně," řekl jsem a přinesl jsem mu tepláky a triko.

"Díky," usmál se ještě a zalezl do koupelny.

"Dobrou noc," řekl jsem, když jsem zhasínal světlo a vlezl jsem si do postele.

"Dobrou," uvelebil se Zayn na svou stranu postele. "A ještě jednou ti moc děkuju."

"Nemáš za co," zašeptal jsem a zavřel jsem oči.

Snažil jsem se za každou cenu usnout ale nešlo to. Ne když několik centimetrů ode mě ležel Zayn. Ke klidnému spánku mi nepomohlo ani to že asi po půl hodině se ke mě Zayn přitulil. Jo, objal mě a hlavu si schoval u mého krku. Došlo mi že spí a snažil jsem nehýbat, abych ho nevzbudil, protože upřímně, to bylo vážně příjemné. Jeho tělo mi dodávalo teplo a jeho ruce mě pevně objímaly, jakoby mě nechtěly už nikdy pustit. Po nějaké chvíli jsem nakonec v jeho náručí usnul.