ONE DIRECTION FAN FICTION

Z. POHLED

Po tom co... mi to provedl, jsem z toho domova utekl. Nějakou dobu jsem přespával u kluka, který z domova odešel rok předtím. Docela jsme si rozuměli, oba jsme se nějak snažili přežít. Ale všechno se pokazilo když jsem ho jednou políbil. Byla to jenom pusa, ale on mě zmlátil a vyhodil mě. V té době jsem začal pochybovat o svojí sexualitě, nebyl jsem si jistý, jestli to nebylo kvůli tomu co se mi stalo nebo jsem prostě vážně byl gay, ale hnusil jsem se sám sobě. Vydělávat jsem si začal v jednom pajzlu, tak že jsem tak drhnul podalhu, záchody, prostě jsem si potřeboval vydělat alespoň na nějaké jídlo. Podařilo se mi pronajmout malinký pokoj v jednom domě, ale bylo to tam k nevydržení, byli tam samé individua, zloději, násilníci, feťáci, alkoholici... Každou noc jsem se přitulil k té malé peřině co jsem měl a brečel jsem. Tolikrát jsem se chtěl... zabít, ale vždycky jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Občas jsem chodil za mámou, ale ta na tom nebyla ani o trochu líp, právě naopak. Jednou jsem ji dovedl do léčebny, ale na druhý den odtud utekla. O měsíc později jsem zjistil že zemřela na předávkování. Nebyla ani slušně pohřbená. Rozhodl jsem se teda získat nějaké peníze abych jí zajistil důstojné místo, a jako svým způsobem nejlezčí možnost byla... nabídnout se jednomu chlapovi, o kterém bylo známé že je na kluky. Bylo to tak ponižující, cítil jsem se jako naprostý lidský odpad, ale dal mi dost peněz na to abych ji pohřbil a zbylo mi něco nato abych koupil i sestře a tátovi květiny na jejich hrob a koupil jsem si alespoň nějaké jídlo a oblečení. Před 3 měsíci ten dům vyhořel a mě nezbylo ani těch pár hader. Procházel jsem se ulící která byla známá jako místo, kde jsou kluci, prostituti. Ale vpozměl jsem si na mámu, i na svou sestru, na tátu... a uvědomil jsem si že už to nechci. Že chci něco lepšího. Snažil jsem se najít práci, ale nikde mě nevzali. Pak jsem se dohodnul s dvěma klukama, se kterýma jsem občas přespal v malé chatce, že s nimi pojedu do Glasgowu, zkusit štěstí jinde. A před 6 dny... mě našli manželé Stylesovi.

H. POHLED

Usmál jsem když dopověděl poslední větu, ale i tak jsem měl v očích slzy. Bylo strašné, co všechno si prožil, a já nevěděl co bych mohl udělat aby se cítil líp, tak jsem ho prostě jenom políbil.

"Zayne... já... nevím co na to všechno mám říct," řekl jsem slabě.

"Radši neříkej nic," pohladil mě jemně po tváři. "Vím že se ti asi hnusím."

"Cože? To neříkej. Nikdy," řekl jsem rozhodně a spojil jsem naše prsty.

"Harry, já... nechci tě jenom tak opustit. Ale nemůžu ani zůstat," řekl.

"Proč bys nemohl?" řekl jsem nechápavě. "Řekl jsem ti že je mi jedno co si budou myslet ostatní, vím jenom že chci být s tebou."

"Já... bych taky chtěl být s tebou," vydechl a já se usmál. "Ale myslím že časem by jsi toho litoval, že jsi si mě pustil do života."

"Zayne," řekl jsem jemně. "Takové věci neříkej, slyšíš? Já tě miluju."

"Já tě taky... miluju," vzlykl.

S úsměvem jsem ho políbil. "Tak nedocházej."

"Já nevím," zase vzlykl. "Nevím co mám dělat. A nevím jestli dokážu odejít. Nevím," stekla mu po tváři další slza.

"Prosím," utřel jsem mu ji.

On se na mě podíval a pohladil mě po vlasech.

"Zayne... buď můj první," řekl jsem tiše.

"Co?" zašeptal nechápavě.

"Ikdyby jsi odešel a už se nevrátil, chci aby to poprvé bylo s někým koho miluju, prosím," políbil jsem ho.

"Jseš si jistý?" zeptal se opatrně.

"Ano, jsem," kývl jsem s úsměvem. "Teda jestli můžeš... po tom co se ti stalo."

Zayn sklopil hlavu. "Chtěl bych aby to konečně bylo s někým na kom mi záleží."

Usmál jsem se. "Chceš... chceš být nahoře nebo..."

"Asi ano," pousmál se nervozně.

"Dobře," pohladil jsem ho po vlasech a přitiskl jsem své rty na ty jeho. On se pomalu vyhoupl na mě, a já přejížděl rukama po jeho zádech, zatímco se on postupně přemístil k mému krku. Sténal jsem od slasti, které se mi dostávalo každou sekundu, každou úžasnou sekundu. Zanedlouho jsme se zbavili oblečení a Zayn mě obyspal polibky a něžnými doteky, které byli jako sen. Bože, byl tak strašně dokonalý, celé to bylo dokonalé. Když do mě vniknul, když jsme splynuli v jedno tělo, chtěl jsem s ním zůstat už navždy. Nedovedl jsem si představit že další ráno už se mnou nebude, tak to přece nemůže být. Nemůže mě jenom tak opustit, když jsem ho zrovna našel. Pak, po tom co jsme oba vyvrcholili, jsme se zakryli, já si lehnul na jeho hruď a po tom co jsme si řekly, "Miluju tě" jsme usnuli.

Další ráno jsem se probudil, a když jsem si uvědomil, že je už dávno ráno, chtěl jsem rychle vstát a jít ho hledat, když jsem ucítil že pořád ležím v jeho náručí.

"Dobré ráno," usmál se.

"Zayne?" podíval jsem se na něj překvapeně. "Co tady děláš? Měl jsi být..."

"Na cestě do Glasgowu?" přerušil mě.

"Jo," kývl jsem s nesmělým úsměvem.

"Nemohl jsem odejít," prohrábl se mi ve vlasech.

"Proč?" posadil jsem se ale stále jsem zůstával v jeho náručí a vzal jsem jeho ruku.

"Nemohl jsem odejít když jsem našel někoho, bez koho bych už nemohl být," pohladil mě něžně.

"Takže opravdu zůstáváš?" řekl jsem se nadějí v hlase.

"Jestli chceš," řekl jemně.

Já se jenom celým štěstím zasmál a vášnivě jsem ho políbil. Povalil jsem ho zároveň pod sebe a div jsem ho nerozmačkal, jak jsem ho pevně objemul.

"Miluju tě," usmál jsem se a spojil jsem naše rty.

O MĚSÍC POZDĚJI

"Hmm, co tady vaříte?" přišel jsem do kuchyně a objal jsem zezadu Zayna, který zrovna pokládal nějaké jídlo na tácek.

"Jenom něco na večer," usmála se máma.

"Dnes je přece rodinný filmový maraton," usmál se i táta.

"Neděláme ty filmové maratony nějak často?" zasmál jsem se.

"No... přece jsi slíbil Zaynovi že mu pustíš všechny tvoje oblíbené filmy ne?" řekla máma.

"A zrovna teď jsme u čísla 23," usmál se Zayn.

"Jsem vážně rád že je taková zima, a můžeme ležet zabalení v dece, přitulení..." políbil jsem ho krátce.

"Ehm, ehm," odkašala si máma s úsměvem.

Zayn se trochu začervenal a já se zasmál.

"My zatím připravíme filmy a vezmeme tam to jídlo," řekla máma a spolu s tátou vzali dva tácy nějakého občerstvení. Žádný pořádný filmový večer bez jídla není přijatelný.

"Harry?" podíval se na mě Zayn.

"Ano lásko?" pohladil jsem ho po ramenou.

"Víš že tento poslední měsíc byl ten nejkrásnější v mém životě?" řekl.

"I můj," usmál jsem se a ještě jednou jsem ho políbil. "Odteď se postarám o to aby jsi byl v životě pořád obklopený lidmi kteří tě milují, ano? Včetně mě. Protože tě miluju nejvíc na světě," vzal jsem si jeho tvář do svých dlaní.

"Taky tě strašně miluju. Jsi smysl mého života," řekl.

"Kdyby tě ten večer rodiče nepřivedli sem, asi by jsme se nikdy nesetkali," pousmál jsem se.

"Navždy jim budu vděčný. Myslím že mi vážně zachránili život. Víš přece že ti kluci, se kterými jsem měl odjet měli ten den co vyjeli autohavárii a na místě zemřeli" sklopil hlavu.

"Ššš, zlatíčko, já vím, je to hrozné," řekl jsem tiše. "Ale jsi teď tady. Se mnou."

"Já vím," usmál se.

"Tak kde jste?" ozvalo se z obýváku.

"Pojď," políbil jsem ho ještě jednou a ruku v ruce jsme si sedli k filmu a vychutnávali jsme si že jsme spolu, v objetí, s vědomím toho že naše láska je natolik silná, že ji jen tak něco nezlomí, a že od ní rozhodně nemůžeme utéct.