ONE DIRECTION FAN FICTION

ZAYNŮV POHLED

Když zjistili že moje sestra má rakovinu, jakoby se mi zhroutil celý svět. Zjistili to dost pozdě, měla nádor na mozku, který nabil takových rozměrů, že operace by byla velmi drahá a riskantní. Wali si už dlouho stěžovala na bolesti a nevolnosti, ale nikdo z toho podělaného domova tomu nevěnoval pozornost. Chtěl jsem ji vzít do nemocnice sám, ale oni řekli že to nic není. Přivezli jakéhosi doktora, ale ten řekl že to nebude nic vážného, že má asi jenom slabou imunitu, nebo co. Když jsem se dozvěděl co jí skutečně je, nikdy jsme nebyl víc naštvaný. Začal jsem do všeho kopat a dal jsem pěstí tomu skurvenci, řediteli. Snažil jsem se kontaktovat mámu, ale nemohl jsem ji najít. Žádnou jinou rodinou jsem neměl, nebo jsem ji alespoň neznal a netušil jsem kde jsou. Cítil jsem tak strašnou bezmoc, každou noc jsem pořád dokola opakoval ať umřu já místo ní. Když jí zbývali už jenom poslední týdny života, dali ji do nemocnice a já u ní byl každý den a každou noc. Snažil jsem se co nejmíň brečet, aby nebyla ještě víc nešťastná a požadoval jsem aby měla co největší pohodlí a co nejmenší bolesti. To samozřejmě něco stálo. Poprosil jsem ředitele, na kolenou, ať mi pomůže a zaplatí výdavky. Že udělám cokoliv. Ale i tak zanedlouho mi sestřička zemřela. Byl jsem u toho kdy naposledy zavřela oči. Zhroutil jsem se. Padl jsem na naprosté dno. Den po jejím pohřbení, jsem se snažil podřezat si žíly, tak mě poslali k psychologvi, ale nikdy jsem tam nevešel. Nebyl jsem blázen, jenom jsem byl už naprosto sám. Nakonec, pár týdnů po sestřině smrti se mi podařilo najít mámu. Ukázalo se že dělá prostitutku. Samozřejmě, bylo hrozné zjistit co dělá proto aby se uživila, ale byl jsem rád že jsem ji našel. Vždyť už byla ta jediná, která mi ještě zbyla. Občas jsme se sešli, ale viděl jsem na ni že není vůbec v pořádku. Samozřejmě smrt Wali ní otřásla, a navíc věděl jsem že kromě toho že šlape, bere i drogy. Snažil jsem se ji přesvědčit aby s tím přestala, ale marně. Mezitím ředitel, mě pozval k sobě do bytu a řekl že je čas na splacení mého dluhu. Poručil mi ať se vysléknu, když jsem to odmítl, vrazil mi facku a stáhl si opasek. Když jsem byl na zemi, několikrát mě ním udeřil a pak se sám začal vyslékat. Pak... pak mě znásilnil. Několikrát.

HARRYHO POHLED

Hned jak ta slova vyřknul, jsem ho pevně objal. Už po jeho prvních pár slov začal brečet, ale teď byl jeho pláč k nezastavení. Lámalo mi to srdce. Mě samému stékaly slzi po tváři a nevěděl jsem co mu mám říct, protože jsem věděl že slova mu asi v tu chvíli nepomůžou.

"Zayne, zlato, vybreč se," řekl jsem roztřeseným hlasem.

"Prosím drž mě," vzlykl zlomeně.

"Ššš, jsem při tobě," dal jsem mu pusu do vlasů a dál jsem ho objímal.

"Harry, j-já nevím co mám dělat," zašeptal roztřeseným hlasem.

"Nebude ti vadit když tě znovu políbim," začal jsem mu otírat slzy.

On zakroutil hlavou.

"Dobře," zašeptal jsem a spojil jsem naše rty. Pořád se třásl ale opětoval moje polibky. Jeho rty byli tak jemné, tak plné něhy... věděl jsem že hlavně potřebuje hodně, hodně lásky. A já byl rozhodnutý dám mu ji.

***

"Tak jak jsi se vyspal?" probudil jsem Zayna se snídaní v posteli.

"Docela dobře," řekl unaveně. "Co je tohle?" usmál se.

"Snídaně," taky jsem se usmál. "Dělal jsem ji sám. Speciálně pro tebe."

"Vážně?" posadil se pomalu.

"Vážně," naklonil jsem se abych ho políbil.

"Děkuju," pohladil mou ruku.

"Nemáš vůbec zač," řekl jsem jemně.

"Harry... když mě líbáš... co cítíš?" zeptal se opatrně.

"Co cítím?" usmál jsem se. "Cítím motýlky v břiše, cítím jak se mi rozbuší srdce, cítím že chci být pořád s tebou, cítím že tě chci líbat hodiny, dny, roky..." naklonil jsem se k němu abych ho zase políbil, ale on unnul.

"Neměl by sis se mnou začínat," sklopil hlavu.

"Proč?" zeptal jsem se.

"Spím na ulici. Nemám nikoho, ani nic. Nemám ti co nabídnout," řekl.

"Stačíš mi jenom ty. Nic jiného od tebe nechci," dal jsem jeho hlavu do svých dlaních.

"A co tví rodiče?" zeptal se.

"Promluvím si s nimi," řekl jsem.

"A co ostatní?" zeptal se ještě.

"Je mi to jedno. Chci být s tebou, to je jediné na čem teď záleží," usmál jsem se.

"Promiň," řekl najednou a odešel z pokoje.

Chtělo se mi brečet. Věděl jsem že už zítra je sobota a má odjet do Glasgowu. A kdyby vážně odešel, nevěděl bych co mám dělat. Asi bych ho pronásledoval nebo já nevím, zhroutil bych se. Cítil jsem že ho miluju, ikdyž jsem si to nedokázal úplně vysvětlit, že jsem se do něj zamiloval tak strašně rychle. Ale věděl jsem že ho miluju.