ONE DIRECTION FAN FICTION

Z. POHLED

Když nás vzala sociálka, dali nás do domova. Naštěstí jsme alespoň se sestrou zůstali spolu. Vždycky jsme se podrželi a snažil jsem se ji chránit před všým zlým na světě. Rodiče nás párkrát navšítivli, ale protože většinou byli opilí, časem jim zakázali aby za námi chodili. Byli jsme tam sami. Nenašli jsme si kamarády, teda, Wal možná jo, byla sladká, milá... každý si ji musel zamilovat. Ale já jsem byl ten tichý kluk, který je nejradši když si může číst pohádkovou knížku, ve které by se mohl přenést do světa fantazie. Když jsem měl 13, to jsme tam byli už skoro dva roky, jsme se dozvěděli že se táta oběsil. Našel se u něj dopis, ve kterém se omlouval mámě, nám dvoum, že se o nás nedokázal postarat, a že selhal na celé čáře. Mámu vyhodili z jejich bytu, protože neplatili nájem a ocitla se na ulici. Dostali jsme zprávy že odešla z města, s tím že se pak pro nás vrátí. Ale já jsem tomu tak nějak nevěřil, nevěřil jsem že se pro nás vrátí a budeme zase spolu. Ale snažil jsme se aby tomu věřila alespoň Wali. Pořád jsem ji opakoval že se odtamtud jednou dostaneme. Uběhly další dva roky a já nastoupil na střední. Tam to taky nebylo lehké. Pořád jsem se nedokázal pořádně začlenit do kolektivu. Spřátelil jsem se s jedním klukem, jmenoval se Danny, ale zanedlouho se odstěhoval s rodinou do Austrálie. Ani jsme nezůstali v konatku. Neměl jsem ani mobil, a na internet jsem měl hodně omezený přístup. A navíc, nechtěl jsem ho obtěžovat svým ubohým životem. Nicméně, pak přišla další, hrozná rána. Krátce po mých šestnáctinách jsem se dozvěděl že moje sestra... že má rakovinu.

HARRYHO POHLED

V ten moment přestal. Já mu otřel slzu která mu stékala po tváři.

"Jestli nechceš, tak nepokračuj," řekl jsem jemně.

"Můžu ti to dopovědět zas příště?" pokusil se usmát.

"Jasně," taky jsem se usmál.

"Harry, jsem ti vážně vděčný že... že se ke mě chováš tak hezky. Ani mě neznáš," řekl.

"Hele," dotkl jsem se jeho ruky. "Chci abys ve mě viděl svého přítele ano?"

"Dobře," stiskl mou ruku a zadíval se mi do očí. Měl jsem sto chutí naklonit se k němu a políbit jeho rty, ale radši jsem se ovládl a popřál jsem mu dobrou noc.

***

"Kluci," přivítal jsem svoje kamarády Liama, Nialla a Louiho když ráno přišly k nám.

"Ahoj," objal mě každý z nich se smíchem.

"Ehm, tohle je Zayn," podíval jsem se na něj jak nervozně vstává.

"Zayn Malik," podal ruku Liamovi.

"Liam," usmál se.

"Louis," řekl taky s úsměvem.

"Niall," podal mu ruku i třetí.

"Harry nám říkal že zůstaváš tady na pár dní než odjedeš?" zeptal se Louis.

"Ehm, jo," řekl. "V sobotu mě přijdou vyzvednout a pojedu do Glasgowu."

Všichni kývli a já je poslal do obýváku.

"Takže, Zayne, chceš jít s námi večer do klubu?" zeptal se Liam.

"Ne. Asi ne. Nemám peníze ani na colu," řekl zahanbeně.

"To je v pohodě, s tím se netrap," usmál jsem se na něj.

"Tak půjdeš?" usmál se Niall.

"Tak jo," řekl Zayn nakonec.

Byl jsem vážně rád že půjde s náma, myslím že by mu to mohlo pomoct, trochu se odreagovat, navíc jsem s ním chtěl strávit co nejvíc času.

***

Večer se vyvjíel vážně dobře. Trochu jsme toho vypili ale hlavně jsme se nasmály. Viděl jsem že je Zayn je pořád nesvůj a když zašel za roh, prý na trochu čerstvého vzduchu, šel jsem za ním.

"Ahoj," usmál jsem se.

"Ahoj," taky se usmál.

"Bavíš se dobře?" dal jsem si ruce do kapes. Přece jenom byla už pěkná zima.

"Jo, tví kamarádi jsou moc fajn," řekl.

"Jo," sklopil jsem hlavu a přešel jsem blíž k němu.

"Myslím že asi půjdu. Začiná mi být docela zima," řekl.

"No, klidně už půjdu s tebou, jenom se půjdu s klukama rozloučit," řekl jsem.

"Ne, to není potřeba, vážně," zakroutil hlavou.

"Zayne," přistoupil jsem k němu ještě blíž, až jsme od sebe stáli vážně jenom kousek.

"Harry, já..." vydechl rozřeseně.

Já dal ruce na jeho boky.

"Je mi vážně zima," zašeptal.

Opřel jsem si čelo o to jeho a objal jsem ho kolem pasu.

On se díval do země a těžce dýchal.

"Harry," řekl slabě, až plačtivě.

Pohladil jsem ho po vlasech a konečně jsem ho políbil. Dlouze a s veškerou něhou. Ještě jsem kluka nelíbal, ale cítil jsem se to tak správné, tak úžasné, tak nádherné. Zrovna v tu chvíli začal padat sníh. Když na nás začaly dopadat vločky, podívali jsme se na oblohu a oba jsme se zasmáli.

Pak jsem ho opět políbil a pohladil po tváři.

"Proč jsi to udělal?" zeptal se tiše.

"Protože jsem chtěl," řekl jsem.

"Já se ti...líbím?" zeptal se zmateně.

"Ani nevíš jak," zasmál jsem se lehce.

"Vážně?" pousmál se, ale hned mu zase úsměv zmizel. "Děláš to protože mě lituješ..."

"Ne," vzal jsem jeho tvář do dlaní. "Dělám to proto že ikdyž se známe tak krátce už ted vím jak jsi úžasný a že si zasloužíš spoustu lásky. Spoustu," otřel jsem si nos o ten jeho jako eskimák.

"Už roky mě nikdo tak nepohladil," vzlykl.

"Zayne, teď půjdeme domů ano? Měl jsi pravdu. Je už vážně zima," zasmál jsem se a on taky.

"Tak, půjdeme se rozloučit s ostatníma a pak půjdeme ano?" zeptal jsem.

"Dobře," řekl a já ho vzal za ruku dovnitř. A bylo mi jedno že nás ostatní uvidí. Proč by mi to taky mělo vadit. Držel jsem za ruku toho nejhežčího kluka v celém podělaném baru.