ONE DIRECTION FAN FICTION

„Mami? Neviděla jsi moje triko Ramones?“ zavolal jsem když jsem byl na cestě do kuchyně na snídani.

„Zlato, máme hosta,“ zavolala máma zpátky.

„Koho?“ svraštil jsem obočí. Přišel jsem do kuchyně a viděl jsem mámu u sporáku a u stolu seděl táta a nějaký kluk. V mém hledaném tričku.

„Oh, už jsi tady. Tohle je Zayn,“ usmála se máma.

„A má na sobě moje tričko,“ řekl jsem nervle.

„No tak. Nech toho. Radši se mu představ,“ řekla máma.

„Fajn,“ vydechl jsem. „Já jsem Harry.“

„Zayn,“ potřásl mi rukou. Nevím proč ale už na pohled mi připadal zvláštní. A ne ve špatném smyslu slova.

„Zayne, tohle je náš syn Harry. Příštích pár dní zůstaneš v jeho pokoji,“ řekla máma.

„A mě se nezeptáš na názor?“ zeptal jsem se.

„Harry. Nechovej se jako rozmazlený fracek,“ odlepil táta pohled od novin.

„Vždyť ho ani neznám,“ sedl jsem si.

„Podívej. Zayn ted potřebuje někde přespat. Jenom do soboty ráno. Pak odejde.“ řekla máma.

„Fajn. A to jste ho jako vzali z ulice?“ vzal jsem si talíř.

Zayn sklopil hlavu.

„Harry,“ zasyčela máma.

„Ne, má pravdu. Našli mě jak spím na parkovišti těšně předtím než se spustila sněhová bouře,“ podíval se na mě Zayn.

„Oh,“ vydechl jsem.

“Neměj strach. Jestli se ti štítím, zůstanu v obýváku nebo půjdu do sklepa, klidně i zpátky na ulici. Nemíním tě nebo tvoje rodiče obtěžovat,“ vstal pomalu.

„Zayne, zůstaň tady,“ řekla máma.

„Děkuju,“ usmál se. „Nemíním vám způsobovat problémy.“

Já se na něj letmo podíval.

„Jsi spokojený Harry?“ řekla máma.

„Co jsem udělal?“ řekl jsem uraženě.

„Víš jak musí mít těžký život. Celé dny, možná i měsíce se nevyspal na pořádném místě a skoro nejí. Vyrozuměla jsem že nemá žádnou rodinu ani přátele. Mohl by jsi mu prokázat alespoň tu službu že na pár dní bude mít domov,“ řekla máma a pak odešla z místnosti.

V tu chvíli mi došlo že mu chce pomoct možná i proto že můj strýc, její bratr se ocitl na ulici když měl 21 a nedlouho po tom ho zabil nějaký feťák. Bylo to už dávno, ale věděla jsem že s mámou to pořád zůstává a trápí ji to. Proto jsem si řekl že se budu snažit chovat k němu co nejlíp. Navíc, kdoví, třeba se za těch pár i spřátelíme.

„Mami,“ přišel jseme za ní po chvíli do obýváku.

„Harry, omlouvám se jestli jsem na tebe nějak vyjela,“ řekla máma ustarostěne.

„Ne to nic. To já jsem se choval jak idiot,“ sedl jsem si k ní.

„Měl jsi svým způsobem pravdu. Vím že ho vůbec neznáme, ale když jsem ho tam viděla ležet a pak když uslyšela jeho zlomený hlas a viděla jeho pohled, musela jsem mu nějak pomoct,“ řekla.

„Já vím,“ vzal jsem její ruku. „Vím že to děláš hlavně kvůli strejdovi“

„Možná,“ pousmála se.

„Mami, slibuju ti že už se tak nebudu chovat. Budu se snažit aby se tady těch pár dní cítil dobře,“ řekl jsem.

„Dobře.“ stiskla pevně mou ruku. „Mám tě ráda.“

„Taky tě mám rád mami,“ objal jsem ji.

„Tak... chceš půjčit nějaké oblečení?“ zeptal jsem se Zayna.

„To je v pohodě, díky. Tvoje máma mi dala už nějaké tričko a kalhoty. To mi stačí. Ale neboj se, než odejdu vrátím ti to,“ řekl tiše.

„Ne, to je dobrý. Vážně, ikdyž mohl by jsi si vzít třeba jiné triko. Tohle je moje oblíbené,“ zasmál jsem se lehce.

„Jasně,“ začal si ho vyslíkat. Trochu jsem se pozastavil nad jeho nahou hrudí. Upřímně, až v tu chvíli jsem si uvědomil jak je vlastně zatraceně hezký.

„Ta-tady máš druhé triko,“ hodil jsem mu ho. „A mikinu. Už je dost zima.“

„Díky,“ oblíknul si to.

„Nemáš zač,“ řekl jsem.

„Tak... ty jsi ještě na střední?“ zeptal se mě.

„Ne. V létě jsem ji dokončil. Měl jsem jít na univerzitu ale rozhodl jsem se ji o rok odložit. Původně jsem totiž měl jet na univerzitu do Kanady ale nechtěl jsem opustit kamarády a rodiče,“ sedl jsem si na postel.

„Jo,“ řekl tiše a sedl si na druhý konec.

„Ty... máš nějakou rodinu?“ zeptal jsem se opatrně.

Zayn chvíli mlčel než odpověděl. „Ne,“ zakroutil hlavou.

„To mě...mrzí,“ řekl jsem.

„V pohodě,“ pousmál se ikdyž bylo vidět jak ho přepadl smutek. Byl jsem fakt blbec že jsem se ho na to ptal.

„Tak... kde budeš?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Promiň?“ podíval se na mě.

„Oh, na jaké straně postele chceš spát?“ usmál jsem se.

„To je jedno,“ taky se usmál.

„Mě je to taky jedno,“ řekl jsem. „Vždycky spím tak nějak uprostřed.“

„Ehm, můžu se tě na těco zeptat?“ řekl jsem Zaynovi když jsme si už šli lehnout.

„Jasně,“ řekl tiše.

„Jak jsi se dostal na ulici?“ zeptal jsem se váhavě.

„To je docela dlouhý příběh,“ řekl.

„To nevadí. Jestli mi ho chceš říct...“ pousmál jsem se.

„Chtěl bys?“ řekl slabě.

„Jasně,“ kývl jsem jemně.

„Tak dobře,“ řekl Zayn a začal vyprávět.