ONE DIRECTION FAN FICTION

"Nialle! Kde jsi?" slyšel jsem Liamův hlas.

"Lásko. Lásko tady jsem," chytil jsem ho za ruku.

"Nialle," zašeptal. "Chtěl jsem jít za tebou do kuchyně, ale najednou jsem... se nemohl zorientovat," řekl zmateně.

"To nic," začal jsem ho hladit po tváři. "To je v pořádku."

"Ne, nic není v pořádku," vzlykl a sundal mé ruce.

Já tam jenom zůstal stát a sledoval jak hledá gauč aby si sedl.

"Liame, miláčku. Překonáme to," sedl jsem si k němu a políbil jsem jeho třesoucí ruce.

"Ne," stékaly mu slzy po tváři. "Jak to můžeme překonat? Jak bys mohl žít s ubohým slepcem?"

"Tohle neříkej," vzal jsme jeho tvář do dlaní a něžně jsem ho políbil. "Jsi to nejdůležitější v mém životě. Nikdy tě neopustím, slyšíš, nikdy."

"Jasně," vydechl. "Jsi se mnou jenom z povinnosti."

"Tohle není pravda," začal jsem mu utírat slzy. "Miluju tě. Strašně tě miluju a ty to víš."

"Taky tě miluju. Ale v mém stavu... ti nedokážu dát to, co si zasloužíš," řekl zoufale.

"Záleží mi jenom na tom že jsi se mnou. Na tom jediném mi záleží," políbil jsem ho znova.

"Bože," povzdechl si. "Vždyť si nedokážu ani dát sám blbou sprchu, nemůžu si zajít do obchodu, nemůžu nic," dál brečel.

"Liame," taky jsem začal brečet. "Řekl jsem ti že seženu peníze na operaci. Lékaři říkají že máš šanci na navárcení zraku."

"Jo," pousmál se falešně. "5%, při nejlepším."

"Ale i to je něco," snažil jsem se ho povzbudit.

"Ty to nechápeš?" vyjekl zoufale. "Už nikdy nebudu vidět! Nikdy už neuvidím západ slunce, svoje blízké, tebe..."

"Liame," zašeptal jsem.

"Nikdy už neuvidím tvoje oči, tvůj úsměv," přejel mi něžně rukou po tváři a já se nad jeho dotekem zachvěl.

"Miláčku. Prosím," vzlykl jsem. "Musíš se dívat dopředu."

"Dopředu?" řekl tiše. "Jistě mě čeká báječný život ve tmě, za doprovodu slepecké hole."

"Liame, lásko. Musíš být silný, musíš si zachovat něději," stiskl jsem jeho ruku.

"Jakou naději?" povzdychl si. "Jsem jenom ubohý slepec. A ty... ty jsi tak mladý, krásný..."

"To ty taky," řekl jsem s úsměvem. "Jsi láska mého života."

"Opravdu si dovedeš představit že bys strávil zbytek život se mnou?" zeptal se tiše.

"Nedovedu si představit že bych strávil zbytek života bez tebe," opřel jsem si čelo o to jeho a on položil své ruce na ty moje.

"Strašně tě miluju," řekl jemně. "A nechc aby ses pro mě obětoval."

"Ššš, už ticho," zašeptal jsem. "Spolu to zvládneme."

"Jak?" vzlykl.

"Dovol mi být světlo v tvé tmě," řekl jsem a odtáhl jsem se od něj.

On mě pak s lehkým úsměvem dlouze políbil.

"Miluju tě. A to nemůže změnit nic," řekl jsem. "Nikdy. Nikdy tě nepřestanu milovat."

"A já tebe," políbil mě znova.