ONE DIRECTION FAN FICTION

HARRYHO POHLED

Od našeho rozchodu uběhly čtyři dny a já se s ním od té doby neviděl. Vzal jsem si v práci volno a svoje neštěstí jsem utápěl v alkoholu, prostě jsem se ničil. Nevěděl jsem co mám dělat. Chtěl jsem tomu dát ještě nějaký čas, musel jsem se nějak posbírat, ale nešlo to. Každopádně čtvrtý den už jsem vyhodil všechny flašky z bytu a rozhodl jsem se přestat pít, protože to mi stejně ani trochu nepomáhalo, právě naopak a radši se jsem se rozhodl o Nialla ještě jednou zabojovat. Už jsem byl na cestě k Zaynovi, když mi zazvonil mobil.

"Halo?" řekl jsem do telefonu.

"Ahoj. Tady Gemma," vydechla.

"Ahoj. Děje se něco?" zeptal jsem se.

"Jo. Víš... náš otec umírá," vzlykla.

"A... proč by mě to mělo zajímat?" řekl jsem po chvíli.

"Harry. Vím co k němu cítíš ale je to náš otec. A zbývají mu jenom poslední týdny, možná dny života," řekla.

"Co mu vlastně je?" zeptal jsme se.

"Rakovina. Objevili mu ji moc pozdě," řekla.

"Jak dlouho to víš?" začal jsem hledat cigarety.

"Dva týdny. Nechtěl abych ti to říkala," povzdechla si.

"Aha," zasmál jsem se. "Tak proč mi to vlastně říkáš?"

"Harry. Vím že v posledních chvílích svého života, až bude umírat," nadechla se zhluboka a já sklonil hlavu. "Vím že si bude přát aby jste se usmířili. Aby tě ještě jednou viděl."

"To ti řekl on? Nebo to vychází z tvé nostalgické duše?" zapálil jsem si.

"Harry. Prosím. Přijeď dnes do nemocnice. Jestli chceš můžeme tě za dvě hodiny vyzvednout," řekla.

Chvíli mi trvalo než jsem se rozhodl. "Dobře," vydechl jsem. "Ale dělám to jenom kvůli tobě."

"Děkuju," slyšel jsem v jejím hlase úsměv. "Dokaž že jsi lepší člověk než on."

***

Přesně za dvě hodiny mě Gemma s jejím manželem Ethanem vyzvedli. Celou cestu jsem se snažil nedat najevo žádné emoce, ale uvnitř mě se mísily tisíce myšlenek, které jsem nedokázal dostat pod kontrolu. Nechtěl jsem ho vidět. Nenáviděl jsem ho. Ale věděl jsem že i přes všechno je to můj otec a je to naposledy co ho uvidím.

"Pojď," vzala mě Gemma za ruku když jsme vcházeli do pokoje.

Otec ležel v posteli se zavřenýma očima, napojený na přístroje, vypadal vážně slabě a vyhuble, ale i tak jsem nedokázal vidět nic jiného než chlapa, na kterého nemám v srdci ani jednu jedinou hezkou vzpomínku a o kterého jsem se vůbec nezajímal, stejně jako on o mě.

"Zlato, zajdeš nám dole pro něco k jídlu?" zašeptala Gemma Ethanovi a ten s kývnutím odešel.

Zavřeli jsme za sebou dveře a postavili jsme se před postel. Po chvilce ticha začal hýbat hlavou a pomalu otevřel oči.

"Gemmo?" řekl slabě.

"Tady jsme tati," přišla k němu a chytla ho lehce za ruku.

Já obrátil oči v sloup a rukama jsem se opřel o čelo postele.

"Kdo... kdo..." díval se na mě zmateně. "To jsi ty Harry?"

Já kývnul. "Krásné shledání co?" usmál jsem se.

"Harry," sykla Gemma.

"Nech ho," řekl. "Má pravdu. Po takové době zase vydím svého buzerantského synka," zasmál se a následně se rozkašlal.

"Jo. Setkání s živou mrtvolou," procedil jsem mezi zuby. Nechtěl jsem na něj útočit, ale on mi nedával na vybranou. Ani teď jsem k němu necítil žádnou lítost, nebo jsem to alespoň nemohl dát najevo.

"Myslím že je čas aby jste se vy dva usmířili," řekla Gemma a přešla ke mě.

"Na co? Nemyslím si že náš milovaný tatínek potřebuje slova odpuštění od svého teploušského syna. Od zasraného buzeranta, že tati?" usmál jsem se na něj falešně.

"Odpuštění?" pousmál se sarkasticky. "A za co? Všechno zlé si zasloužíš. Jsi jenom odporná spodina téhle společnosti. Vlastně, to ty bys jsi měl umírat, ne já."

"Aha," vydechl jsem šokovaně. "Ale mám pro tebe novinku," přešel jsem až těsně k němu. "Já neumírám. To ty umíráš ty zkurvený hajzle," řekl jsem a následně jsem vyšel z pokoje.

"Harry, počkej," chytila mě Gemma za rameno.

"Nech mě. Šťastné shledání se nestalo sestřičko," pousmál jsem, ikdyž jsem cítil že bych nejradši brečel.

"Neber si to tak. Jenom na něj dolehlo to že už mu nezbývá čas," řekla se slzami v očích.

"Promiň sestři. Já už jdu pryč. Snad se brzo uvidíme," dal jsem jí pusu na čelo a odešel jsem z nemocnice. Pak jsem si vzal taxíka domů. Tam jsem se opil.

NIALLŮV POHLED

Zrovna jsem spolu se Zaynem a Blakem pomáhal Trishe s večeří když někdo zazvonil.

"Zlato, dojdeš tam?" dotknul se Zayn Blakova ramene.

"Jasně," usmál se a namířil si to ke dveřím.

"Harry? Co ty tu děláš?" ozvalo se po chvíli.

Já na chvíli ztuhnul.

"Dej mi pokoj," zařval. Znělo to že je opilý, ale zároveň jakoby brečel.

"Harry! Co se děje!" přišel k němu Zayn a já ho následoval. Ale zůstal jsem stát za rohem, aby mě hned neviděl.

"Můj zasranej otec," řekl se smíchem.

"Co? Co je s ním?" podepřel ho Zayn, protože to vypadalo že spadne.

"Umírá. Zůstávájí mu poslední dny jeho zkuveného života," zasmál se.

"Harry, sedni si," pomohl mu na gauč.

"Blaku, jdi prosím tě za mámou," podíval se na něj a Blake se teda vrátil zpátky do kuchyně.

"Harry. Řekni mi co se vlastně stalo," řekl.

Já tam pořád stál a vypadalo to že si mě ještě nevšiml. Rozhodl jsem se teda jít blíž. V tu chvíli se na mě konečně podíval.

"Harry," přišel jsem až k němu a chytil jsem ho za ruku. "Co se stalo?"

On v tu chvíli přestal mluvit a začal si hrát s mými prsty.

"Harry," řekl Zayn a dotknul se jeho vlasů. "Myslím že bude nejrozumější když dnes zůstaneš spát tady."

On pořád nic neříkal, ale ani pořád nepouštěl mou ruku.

"Nialle. Odveď ho prosím nahoru ano?" podíval se na mě. "Já zatím zavolám Gemmě ať mi řekne co se stalo.

"Dobře," kývl jsem. "Vstaň Harry," pomohl jsem mu nahoru.

Když vstal, dal ruce okolo mého krku a opřel si svoje čelo o to moje. "Chyběl jsi mi."

"Ty mě taky," pousmál jsem se nervozně a pohladil jsem ho po tváři. "Teď pojď spát ano?"

Harry kývnul a já ho odvedl nahoru do mého dočasného pokoje. Vyzul jsem mu boty a vyslékl jsem mu tričko. Pak jsem si dal rychlou sprchu a oblékl jsem se. Harry na mě hleděl a v okamžiku kdy jsem si lehl vedle něj, si lehl na mou hruď. Já ho začal hladit po vlasech. Asi po dvou minutách jsem uslyšel že brečí. Pevně jsem ho teda objal a nechal ho ať to ze sebe dostane. Lámalo mi to srdce, vydět to takhle, protože jsem ho opravdu moc miloval.